V životě to tak bývá, někdy nám připadá, že je všechno špatně… od rána samá nepříjemnost, jsme mrzuté, nervózní, nikdo nás nechápe, zkrátka nálada pod psa. Přitom nemáme žádný pádný důvod, nebo snad ano? Děti rozbily vaší oblíbenou vázu, pohádaly jste se s partnerem, a když jste se chtěly svěřit kamarádce, neměla na vás čas? Tak zatím pořád dobrý, zatím se můžete zabývat svými „bolístky“. Máte sice problém, ale nic, co by se nedalo zvládnout, nic co by vás mělo srazit na kolena.
Neměla jsem ráda, když mi babička říkala: „Dojídej, co by za to jídlo daly děti v Africe.“ Moje dětské já se vzpouzelo, proč bych měla myslet na děti v Africe, můj problém je, že mi nechutná koprovka. Přes osobní malé problémy nevidíme ty velké. Pokud se nás něco netýká přímo, je vždycky těžké vcítit se do situace jiných. Bohužel, může se stát, že se nás to najednou týká a je jen na nás jak se k tomu postavíme.
Adéla je moje kamarádka, která se rozhodla, že začne běhat. Myslím, že zpočátku to měla podobné jako já, říkala si: „Když vidím, kdo všechno dokáže uběhnout půlmaratón, proč bych nemohla začít s během i já?“ Souhlasila jsem, že jí v tom podpořím a přihlásily jsme se spolu na několik amatérských závodů na pět kilometrů. Žádné velké výkony, ale nám dělalo radost každé menší zlepšení a opravdu nás to bavilo. Tak jsme si řekly, že je čas na desítku. Konkrétně, jsme se obě vloni přihlásily na podzimní běh večerní Prahou, který absolvuje ohromné množství lidí od profíků po úplné začátečníky. Já už jsem párkrát běžela, a proto jsem se těšila, jak Adéle předvedu tu úžasnou atmosféru. Jenže pár dnů před závodem, kdy hecuji svou kamarádku esemeskou, přijde ošklivá zpráva: „Letos to nedám, vyřízli mi bulku na krku a je pozitivní, čeká mě léčení.“ Ach, jo… V den závodu byla Adéla na své první chemoterapii. Běžela jsem tenkrát po boku svého staršího syna a nemyslela na nic jiného než na ni.
Jenže Adéla je bojovník. Myslím, že i ty opravdu zlé nemoci to mají těžké, když se člověk nevzdává, věří a nepodléhá panice. Určitě jí nebylo dobře, musela přerušit práci, a i když měla kolem sebe blízké, musela si tím stejně jako spousta ostatních projít sama. A letos? Před měsícem mluvím s Adélou, kterou zdobí již kratičké kudrnaté vlásky, chválím ji, že ji to sluší, že zhubla a vypadá dobře (což je opravdu pravda) a ona na to: „Tak kdy se běží ta desítka, řekla jsem si, že do roka a do dne to dám.“ Opatrně říkám: „Závod je už za měsíc, ale to nevadí, začneme postupně trénovat a příští rok poběžíme.“ Jenže to by nebyla Adéla. Hned druhý den se pustila do běhání. Začala dva, tři kilometry, postupně přidávala. Pokud máte tu zkušenost, víte, že natrénovat desítku za tak krátkou dobu je i pro zdravého člověka výzva. V sobotu večer jsme se s Adélou a s podporou mého syna Michala postavili na start… Během tohoto závodu si Keňanka Joyciline Jepkosgei zaběhla světový rekord, kdy jako první žena zdolala v silničním závodě deseti kilometrovou trať pod půl hodiny. Potkali jsme ji na trati. Dali jsme ji nejprve pět minut náskok (tak dlouho trvalo, než se naše zadní řady dostaly ke startovní čáře), a když jsme se míjeli, my byli na druhém kilometru, ona na šestém J. Byl to úžasný zážitek. Naše „soupeřka“ se na zpáteční cestě kolem nás jen mihla, zatímco my měli téměř celou trať před sebou. A pořádně jsme si to užili. V cíli nebyla šťastná jen Keňanka, ale i my a s námi spousta dalších běžců a spousta dalších příběhů.
Nemusíte běhat, ale vždycky stojí za to bojovat…